Vladimir Böhm

Tento týden jsme na konzultaci během pobytu ve tmě, řešili téma, které není vůbec neobvyklé. Martin ve svých čtyřiceti letech žije téměř spokojený život. Má práci, rodinu, své záliby a jediné, co mu přináší v životě starosti a stres, jsou pravidelné týdenní setkání s jeho rodiči.

Každou sobotu bere svoji ženu a děti a jedou na rodinný sobotní oběd. Už cestou tam končí Martinova životní idylka a svírá se mu žaludek. Ví, jakým otázkám bude čelit: „Co v práci? Co v rodině? Co se událo tento týden?“ Jedno je jasné už teď. Vše, co udělal, bude špatně. Ví, že bude poslouchat co by udělal táta a co by na to řekla máma. „Co s tím?“ ptá se Martin, „já už v takovém stresu nechci žít.“

Milý Martine, rodiče jsou naše kořeny. Dali nám život, vychovali nás jak nejlépe uměly a za to je třeba si jich vážit a mít je rád. Ve chvíli, kdy dospějeme, opustíme domov a založíme vlastní rodinu, se jejich role a náš vzájemný vztah zcela mění.

Už nejsme děti, které potřebují dohled a schválení toho, co máme nebo nemáme dělat. Nepotřebujeme ani hodnocení, jak se nám něco povedlo nebo nepovedlo. Na to má muž svoji ženu, aby s ní vše probral a získal od ní směrování, někdy i korekci a hlavně podporu a uznání. Není důvod se rodičům zpovídat, co jsme udělali, proč jsme se tak zachovali a čekat, že nás za to pochválí či nám naopak dají radu, co dělat jinak.

Návštěva u rodičů má být v radosti ze společného času. Můžeme spolu samozřejmě sdílet kdo co prožívá a řeší, ale přesně do té míry, aby se nesklouzlo do doby, když nám bylo deset let a bylo třeba nás korigovat. Je to stejné jako když letí raketa a v určité výšce se odpojí motor prvního stupně. Motor už svou práci udělal a musí být odpojen, aby se nestal přítěží.

Stejně tak je to i ve vztahu s rodiči. Rodiči nás vychovali, dali nám život a za to jim patří dík. Nemohou však být přítěží v našem dospělém životě. Vkládat do něj svá očekávání, hodnocení a doporučení. Je třeba v lásce je na to upozornit a nastavit si své hranic.

To, zda se jim to bude líbit či nikoliv, je už na nich. Nejsme zodpovědní za to, žít pod jejich kontrolou a podle jejich očekávání. Možná to nebude jednoduché, ale je třeba takové rozhodnutí a nastavení udělat a žít život podle vás a vaší nové rodiny. Nebo se snad chcete ještě v důchodě třepat a stresovat co na to řekne váš táta a máma? 🙂